Po několika letech co si každoročně slibuji, že se do Hořic musím jet podívat, to konečně vyšlo. Nic zvláštního jsem nechystal ani neplánoval, za to víc jsem od návštěvy 48.ročníku legendárních závodů 300 Zatáček Gustava Havla očekával.Po týdnech vytrvalých dešťů to vypadalo, že to s počasím nebude valné,nicméně slovo dalo slovo a jelo se. Nahodit na mašinu spacák,celtu,karimámu a tradá. Den před odjezdem jsem trávil střídavě sledováním předpovědí na internetu a ve všech možných médiích. Sledováním oblohy střídavě na meteoradaru a v reále. Vždycky, když už to vypadalo, že bude hezky, zatáhlo se a začlo srát, tak to šlo až do rána. Noc před odjezdem jsem strávil ve službě,modřina už čekala nabalená vedle sanitky a počasí stále provádělo stejné psí kusy,prostě depka. V pět ráno dorazil Flash99, aby mne vystřídal o dvě hoďky dřív a já mohl vyrazit vstříc novým zážitkům do Hořic. To jsem ještě neměl tušení, jaká porce se mi jich dostane.
Na benzínce u Zl.Křepelky podle domluvy čekal Arab, po cigárku dorazil nečekaně i Wrco. Čas poskočil k 06:15 hod. a bylo jasné, že nikdo další už nedorazí. Cesta začala skoro tradičně otázkou ,,Tak jak? Na pohodu nebo jedem?“ a stejně tradiční byla i odpověď ,,Pojedem v klidu, je mokro ať dojedem v pohodě“, prohlásil Arab,což byl zřejmě pro Wrca jasný signál, aby dvoustovkou vyrazil směrem k Hradci Králové. Když jsem po tomhle ,,pohodovém,, startu od benzínky zjistil, že nějak hůř vidím, protože brýle jsem samozřejmě neusadil na nos, ale na nabalené zadní sedadlo už jsem Wrca s Arabem ani neviděl ani neslyšel. Po 100 metrovém návratu k nalezení zapomenutých brýlí jsem zahájil stíhací jízdu té na pohodu jedoucí dvojice. Stíhačka skončila téměř v Litovli a tak jsem mohl taky zvolnit a na pohodu pokračovat. Na slicku ve vyjetých kolejích plných vody z nočních dešťů už jen stošedesátkou.
Jenže bylo hůř, hned po výjezdu na Mohelničák se nám odkryl pohled na nádherně černou oblohu před námi a já začal přemýšlet, zda už na tohle nejsem starej. Následovala krátká rozepře mezi mnou a mým druhým já, ale ten druhej magor ve mně opět zvítězil. Brzy jsme se hnali pěkným srancem od Mohelnice po Hřebeč lilo jako z konve. Když už jsem si říkal, že horší to nebude, od Hřebeče to byla jízda mlhou jako mlíko, která už nás provázela až do vytoužených Hořic. Značka Hořice se brzy objevila a s ní začalo vykukovat i sluníčko. Předchozí dohoda zněla, zastavíme na první benzínce v Hořicích,dáme cigo a zjistíme co,kde a jak. Opouštíme tedy kolonu aut jedoucích rovně do Hořic a vybočujeme z přímého pruhu do odbočovacího, který vede na benzinu. V tomtéž okamžiku první plechovka v koloně brzdí před přechodem pro chodce a následuje řetězová srážka ohlašující řinčením skla a zvukem bortících se plechů náš příjezd do Hořic. Plechovky lítají vlevo, ale i vpravo do našeho pruhu takže o zábavu není nouze, naštěstí po několika úhybných manévrech v podání nás třech,za které by se nemusel stydět ani pilot TopGunu ,končíme v bezpečném náručí benzínky.
Po krátkém vzpamatování se, cigárku a přesnému popisu cesty k náměstí personálem pumpy vyrážíme. Znělo to tak jasně a jednoduše, za benzínkou první vpravo, na kulaťáku rovně a pak vlevo na náměstí. Po kulaťák to bylo v pohodě, ten však měl dva výjezdy ve tvaru Y a vlastně žádný rovně. Volím tedy od pasu ten druhý a samozřejmě špatný. Nevadí, jak jsem později zjistil, byl to totiž poslední omyl, na který bych nadával. Od této chvíle už měla návštěva Hořic jen samá pozitiva a troufám si říct, že vše jen díky tomu omylu na kulaťáku.
Dojíždíme k pásce, u které stojí místní dáma s oranžovou vestou hrdě hlásící příslušnost k AMK-HOŘICE Ta nám okamžitě nabízí k prodeji vstupenky a ochotně nás posílá do kopce jednosměrnou v protisměru nahoru k zátáčce na Jabloňáku.
Trať HořiceJsme na místě, přijíždíme přímo k parádní levé zatáčce. V pohodě parkujeme, koukáme na soukromou zahrádku tvořící svým rohem a v pytli slámy zabaleným sloupkem to okolo čeho ve vzdálenosti několika desítek cm mašiny v pořádném kalupu klopí ti nejlepší jezdci Roadracingu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Líná huba holé neštěstí a tak vplouvám na zahradu zeptat se, jak moc je soukromá. Od majitele Vlasty Flégla se dozvídáme, že se můžeme v pohodě usadit a vychutnat si průjezdy jeho bráchy Pavla ,,Šuliho,, a ostatních střelců z bezprostřední blízkosti jeho zahrady a k tomu klidně jeho točené a něco pod zub.Když už tedy podal prst , řekl jsem si proč ne ruku? Po tykačce na něj hned vybalím, že bych se v rožku jeho zahrady rád uložil i na noc. ,,Ták to v žádném případě!“ Už jsem si říkal, že jsem na to šel moc hrrr, ale Vlasta mne vyzval ať ho následuji dál do zahrady, kde na mne za proutěnou zástěnou čekal luxusní přístřešek s bazénem ,koženou sedačkou a rotopedem k ranní rozcvičce.

,,Tady můžeš spát“ povídá Vlasta,ne někde v rohu zahrady.Řeknu vám mazéc. Rychle skládám věci a mažu zaujmout fleka na čumendu. Řečeno v číslech vzdálenost k výčepu a papačce 5m,k noclehu 10m a k trati? 50cm! Při průjezdech v brutálním náklonu jsem si mohl na každého střelce sáhnout! Byl to orgasmus!


Tak to přece stálo za to vyrazit rovnou z noční v nejistém počasí na tuhle dech beroucí akci. Jeden krásný průlet mašiny střídá druhý a další a další.



Klasici lítají jako za mlada a hned po nich nastupují Sportproduction do 125cc ve třetím kole to přímo před námi skládá jeden z jezdců a po neúspěšném pokusu ustřelit sloup veřejného osvětlení vstává nezraněn, čumím, jak puk.



Čas letí a měřené tréninky se přehouply k poledni.Ozvalo se kručení, ale nebylo to z motorů projíždějících strojů. Nastal čas na něco teplého. Skáčeme na mašiny a frčíme do města. Paní nám ochotně zvedá pásku a teď už víme, že na kulaťáku máme jet vlevo 🙂 Náměstí máme hned a parádní hospůdku taky.Hotovky za 69kč , jen těsně 2:1 vítězí výpečky se zelím a bramborovým knedlíkem nad wrcem a jeho šnyclem se žlutými zabijáky. Zapíjíme kofolou a mažeme už známou cestou pod páskou zpět na zahradu.

Počasí do teď drželo ale odpoledne se přehnalo několik celkem solidních přeháněk s kroupami,

Na štěstí žádná netrvala déle než 15min a tak mohly tréninky po očištění trati pokračovat. Ovšem jen do chvíle, kdy přímo u plotu zahrady (došel benzín) prvnímu jezdci. Se slovy ,,mámo natoč to!“ zvedá hledí své helmy Pavel ,,šuli“ Flégl #61 popadne svou 60kg vážící stopětadvacítku GP pod paži a opírá ji o plot zahrady.

Jeho bratr Vlasta nás seznamuje a začíná další level našeho pobytu. Ten však graduje ve chvíli, kdy ve stejném Hořickém trojúhelníku „dochází benzín“ dalšímu jezdci třídy 125cc Lukáši Hrubému #25,

Lukáš Hrubý #25  který jak jsme se později dozvěděli, stejným po léta trénovaným grifem opírá stroj o plot.

 

Místní pořadatelé,taktéž po létech zvyklí na tento jev,ihned po ukončení tréninku třídy přijíždí naložit tyto krásné kousky na dodávku, aby je odvezli do depa k mechanikům. Zatím co jejich majitelé s námi popíjejí už asi třetí pivko.
Na chvíli přestáváme vnímat okolo létající stroje a zaposloucháváme se do vyprávění těchto místních borců Šuliho a Hrubáka o historii závodů v Hořicích. O (Václavu) Vincentu Haskovcovi rodáku z Hořic http://www.czecher.com a jeho pohnuté až kriminální minulosti v tehdejší ČSSR, kdy prchl přímo ze závodu v Hořicích na závodním stroji před zatčením policií do USA, aby se tam pod jiným jménem stal úspěšným závodníkem a odkud se vrátil až na dnešní závod bohužel už jen jako divák na kolečkovém křesle.O jejich 14letém závodění o místních střelcích

jako jsou bratři Libor #18 a Martin #19 Kameničtí, jezdící neuvěřitelnou palici na strojích Jawa MALI 625 což je plochodrážní jednobuch osazený do podvozku stopětdvacítky. O jejich soupeři ve třídě,Oldřichu Podlipném #4, který předváděl na přírodní trati něco co jsem v životě neviděl ani na dromech. A tak se nám odpoledne přehouplo do počasím posunutého startu tréninku třídy volná nad 600cc,na kterou se tady snad třepal každý.
Asi po deseti minutách,což pro tyhle borce na nejsilnějších strojích pole představuje porci asi (25km-5kol),na tomhle 5km dlouhém okruhu se opět projevil Hořický trojúhelník.Tentokrát zasáhl Victora Gilmora #70 na GSXR1000.


Tento létající Ir,


kterého zná snad každý fanda TT které se jezdí na Isle of Man a podobných závodů série Irish roadracingu, po výjezdu ze zatáčky po zadním zjistil, že mu přední brzda proti jeho vůli tak nějak sama zabrzdila. Kupodivu opět u našeho začarovaného plotu. Sice svou litrovou GSXR pod paži neuchopil, aby ji vzápětí opřel o plot jako jezdci před ním,ale v zahradě u pivka s námi skončil stejně.Po jen velmi krátkém zaváhání jsem použil svou vrozenou drzost a bohužel už bez vrozené znalosti angličtiny ho požádal o podpis své nádrže a nějaké to společné foto.


Takovou ochotu, vřelost a pohodu, jakou tento chlapík předvedl jsem opravdu nečekal. A tak nezbylo než to společně s ním a ostatními závodníky ztracenými v trojúhelníku řádně zapít dalším pivkem. Traťáci po skončení tréninku volné nad 600cc, jak už mají ve zvyku, nabídli odvoz Victorova GSXR do depa,ten však odmítl se slovy „pojedu po ose sám“. Když se po třetím pivu a dvou rumech přece jen rozhodl, že službu využije,nebylo po traťácích už ani památky. Musel tedy s pomocí svých nových, jak nás sám nazval bier friends ,,vyskočit? do sedla svého stroje a přece jen po ose odjet směr depo.

Sobotním tréninkům byl konec.
Konec byl tréninkům, ne však sobotě. Arab činí životní rozhodnutí a rozhoduje se zůstat se mnou na noc. Zatím co wrco odjíždí směr k domovu. Po nezbytném seznámení se s snad s celou rodinou bratrů Pavla a Vlasty Flégla včetně ještě nenarozeného šuliho potomka, který má v plánu do Hořic dorazit do čtyř týdnů,následovalo od Šuliho a Hrubáka pozvání do depa. Tohle nešlo odmítnout. Po tom co nás Šuliho manželka usadila do jejich rodinného přibližovadla značky Zafira, následoval průjezd celé trati s patřičným výkladem a popisem z úst těch nejpovolanějších, „tady letíš plná šest a tady jdeš na 50m o čtyři dolů“, „tady ti mávnou žlutou, že se tam válí francouz“, “ a tady zase plnej bez brzd na slepo do lesa..“, parádní průjezd s výkladem byl zakončený hladkým průchodem do přísně střeženého depa se slovy: ,,tihle dva patří k nám“.
Procházíme do depa a míříme k výsledkové listině sobotních měřených tréninků.

Už od brány jsme v jiném světě, všude se horlivě maká na strojích,diskutuje o počasí a závodech samotných. Po několika krocích narážíme na chatku Victora Gilmora s vřelým pozdravem ,,Aaaaa my bier friends“ nás vítá.

Přejeme mu ,,good luck tomorrow“ a pokračujeme v prohlídce kempu.

Objevujeme i stan Anežky ,,ANY“ Svobodové #21 jezdící
Sportproduction 125cc.

Tato drobná dívenka předváděla v konkurenci silnějšího pohlaví nádhernou jízdu už v tréninku. A při nedělním nádherně rozjetém závodě položila svůj stroj v předposledním kole přímo před našimi zraky. Nic se jí naštěstí nestalo a tak se slzami v očích za stand up potlesku diváků závod ukončila.

 

 

 

 

 

 

 

Okolo stanu kluků z Prostějovského Free-Moto-Teamu,

FREE- MOTO- TEAM

jen těsně sousedícího se stanem Mrtvoly Corpse #33 

u kterého byl nastěhovaný Michal Dokoupil, Indy #23, který má již většinu svého vybavení včetně mašin na cestě na Man (GB).


Procházíme dál celým depem a postupně oslintáváme stany a stánky všech teamů.


Čas pokročil, je po 22h a zábava v kempu vrcholí,zřejmě příprava na závod podle hesla:Nevypiješ, nezrychlíš . Je už slušná tma a tak nastal čas se tentokrát pěšky po trati vydat nazpět k Jabloňáku. Loučíme se s Hrubákem a Šulim,přejeme štěstí do závodu a odcházíme.

Cestou stále nepřestáváme obdivovat trať, její záludnosti,náročnost a nebezpečí, které číhá na jezdce snad na každém, balíkem plným hader obaleném rohu domů. Po hodince chůze dorážíme s Arabem na Jabloňák a poprvé ho tak vidíme pohledem jezdce. I z naší pěší perspektivy vypadá brutálně rychle a záludně.
Hořický trojúhelník ukazuje své tajemné kouzlo.Vlasta nás oba vítá,natáčí pivko a vyzvídá co v depu.Chrlíme na něj své dojmy a on se očividně baví nad naším rozjařením.Tak plyne čas k půlnoci a únava z náročného dne plného zážitků u mne násobená probdělou nocí ve službě začíná být znát. Loučíme se, odcházíme do zadu do přístřešku poskládat se k spánku. Já jen sundávám boty, provlhlé fusakle a po vojenské hygieně zalézám do svého -18°C spacáku na koženou sedačku. Na noc nevybavený Arab fasuje od maminky kluků starý nezapnutelný spacák,nějakou deku,polštář a ulehá na lavičku vedle mne ,,drsňák?. V noci mne na střídačku budí kočka zjišťující, kdo se jí to nastěhoval na postel,opilí fandové v běhu testující nárazy do balíků podél trati a Arabovo cvakání zubů.Piva,rumu a únavy však byla dostatečná dávka na to, abych spokojeně chrněl až do rána.
Nedělní závodní ráno v Hořicích bylo nekompromisně ohlášeno kohoutem ze sousední zahrady a o několik okamžiků později prvními paprsky sluníčka. Nezbylo než se vykulit ze sedačky o celých 10 metrů a u Vlasty si objednat kafe do pivního půlitru, slast. Orgasmus pokračuje, dobrá káva,nádherné počasí,proudy fanoušků okolo zahrady a pomalu se sjíždějící traťáci jasně signalizující, že za pár okamžiků vše opět vypukne,tentokrát na ostro.
Počasí vypadá parádně a to je příslib další porce parádního pokoukání. Vše je zkontrolováno, trať je uzavřená a čistá. Už zbývá jen dojet pár kol třídy Supermono ze včerejška, protože časový posun je potřeba dohnat a závody jsou tady.
Opět zahajuje třída Klasik do 175 ccm + do 250 ccm , je to mazec,borci všech věkových kategorií se rvou o umístění s neskutečným nasazením,rychlost a náklony jsou pro mne nepochopitelné,uvážím-li na jakých žiletkách jedou.Hned ve druhém kole dochází při průjezdu okolo nás ke kontaktu dvou jezdců.Kontakt vyúsťuje v hrozivě vyhlížející pád. Jeden z jezdců padá do příkopy naproti, zatím co jeho stroj je katapultován do sousední zahrady.Vše se naštěstí opět obešlo bez zranění a závod Klasik do 175 ccm + do 250 ccm může být dokončen.
Nastupují Sportproduction 125 ccm, tyto malorážky předvádějí nádherný závod. ANY #21 jede neskutečnou stíhačku a drží se okolo 3-4 místa. Bohužel v předposledním kole skládá motorku opět před naší zahradou. Při pádu je očividně dezorientovaná,chrání si hlavu a ještě několik desítek vteřin leží vedle trati. Všichni trnou hrůzou.Po chvíli, která všem připadá věčnou vstává, nezraněná.Voláme na ni ?nevadí? a ve stoje tleskáme. Jen těžko skrývá slzy dojetí a smutku,chybělo tak málo.
Další v pořadí je volná do 600 ccm a v ní samozřejmě elita českého i zahraničního roadracingu. Indy #23 má opět smůlu a stejně jako včera v tréninku ho zrazuje na rychlo připravená náhradní motorka. Během závodu se s klukama domlouváme na přesunu na jiné místo na trati.Od místních máme typa na místo zvané ,,U křížku?. Hned po dojetí třídy vybíháme na offroad maraton. Cesty mimo trať jsou ve strašném stavu. Rozšlapané bláto tisíci fanoušků a promáčené včerejšími dešti. Po dvaceti minutách jsme u křížku.
Vypadá to přesně, jak nám bylo řečeno. Dlouhá rovinka přesně na začátku lesa, horizont, pod kterým trať uhýba doprava.Hned si vybavuji šuliho slova ,,tady letíš plná šest bez brzd a vidíš úplné hovno, někdy tam jdeme i 20m vzduchem,pak to zkopeš naráz o čtyři kvalty dolů do esíčka? masakr! S napětím očekáváme příjezd prvních strojů třídy sportproduction 250 ccm a už zahřívací kolo dává tušit, že přesun stál za to. To nejlepší bychom měli vidět tady, sportproduction 250ccm má odlétáno bez nějakých problémů a už jsou tady Supermona. Tyhle dělové hlavně o obsahu až 800ccm svého jediného válce většinou s podvozky z mašin o několik tříd slabších, předvádí neskutečnou palici.Už od startu vede Johannes Kehrer #1 na MZ 752, za kterým v těsném závěsu krotí svou Jawu MALI,Libor Kamenický #18. Za nimi Karel Kalina #7 a hned za ním na další Jawa Mali a s ní Liborův starší bratr Martin Kamenický #19. Libor si několikrát vymění místo na čele závodu s Johannesem a jejich tvrdý souboj končí pádem Libora někde v osmém úseku trati, jak se dovídáme s rozhlasu. Závod končí vítězstvím Johannese Kehrera #1, hned za ním končí Karel Kalina #7 a na třetí místo se posunul díky bratrovu pádu Martin Kamenický #19.
Pauza, další cigárko už ze značně pohublé krabičky a je to tady. MEZ do 125 ccm + MEZ do 250 ccm motorky, které známe jen z Moto GP! A na nich Olda Podlipný, Pavel Flégl,Lukáš Hrubý a další borci. Tyhle šedesáti kilogramové nenápadně vyhlížející stroje umí na rovinkách 250km/h ,ale jejich převodovky a podvozky jsou stavěné na dromy a tak v některých utaženějších zatáčkách musí brutálně spojčit, aby šly vůbec projet. Ovšem tyhle jejich ,,nedostatky? dohánějí jejich jezdci jízdním stylem, který musí každého posadit na zadek. Není vůbec vzácnou výjimkou, že jezdec váží i dvojnásobek váhy svého stroje! A značně ho přerůstá i rozměrově. To potom vidíte okolo sebe prolétnou skrčeného chlapa dvoustovkou, který pod sebou na první pohled (víc jich nemáte) nic nemá. Prostě zážitek.Tohle se nedá popsat, tohle se musí zažít!I těm největším střelcům stojícím okolo trati se tají dech a jen nevěřícně hledí.Po několika kolech přichází to, co snad v tomhle kalupu muselo dříve či později přijít. STEEGE Werner #53 se hned po průletu horizontem pokouší vnějškem předjet před ním jedoucího jezdce. Je dlouhý, moc dlouhý v podstatě bez brzdění vylétá přímo ze zatáčky rovně do lesa. A když říkám vylétá, tak říkám vylétá, jeho rychlost se v tomto okamžiku mohla pohybovat téměř ke 200km/h! Zmizel v lese a nastalo hrobové ticho.K místu nehody běží snad každý.Vlaje červená vlajka a závod je zastaven.Pořadatelé nachází asi 30m dlouhou a 20cm hlubokou brázdu vyrytou do naštěstí promoklé země.Tři několik centimetrů nad zemí přeražené stromky tloušťky mužského lýtka a na jejím konci otřeseného, ale nezraněného STEEGE Wernera #53.Jeho stroj je nalezen ještě o několik metrů dál pod vzrostlým smrkem na jehož kmeni téměř ve dvoumetrové výšce zanechal hluboké stopy po nárazu.Nechápavě hledíme na motorku a na nezraněného jezdce ,je k neuvěření jaké měl štěstí.



Čekáme na dnešní poslední závod volné nad 600 ccm. Rozhlas konečně oznamuje, že je vše připraveno a Karel Březina

varuje před vypuštěním borců nejsilnější třídy na trať. Závod byl odstartován,aby byl hned po třech kolech opět zastaven v důsledku další nehody někde na trati. Vzhledem k těmto skutečnostem už závod od rána nasbíral slušné časové manko, domlouváme se na rychlém přesunu na zpět do zahrady. Trať je stále uzavřená pro nehody, probíhá její úklid. V našem stánku na zahradě si tedy dáváme klobásu a žluté zabijáky s tatarkou. Z rozhlasu se dovídáme, že závod bude zkrácen na 6kol z původních 10, na které byl vypsán.Průměrnou rychlostí 134,101km/h a v čase 2:18.254 vítězí na Yamaze R1 Jirka Držďák #1, na druhém místě končí jen o dvě vteřiny Michael Pearson #36 na Kawasaki a třetí místo obsazuje Michal Filla #55 na BMW. Michal Indy Dokoupil skončil na 7místě pro technickou závadu a tak od pořadatelů přebírá cenu největšího smolaře závodu. Snad se mu na Manu bude dařit lépe. Budeme držet palce.Náš ,,bier friends,, Victor Gilmore závod pro technickou závadu nedokončil vůbec.Hořický trojúhelník za tím tentokrát určitě nebyl. V tom jsem totiž stál já,Špundas,Slivoň a Peťan.Bylo nám jasné, že vše krásné jednou končí a že nastal čas na cestu domů. Balíme věci na mašiny,loučíme se zahradou a jejím majitelem A s příslibem návštěvy příštího 49.ročníku odjíždíme přecpanými Hořicemi na naši známou benzínku na okraji města.Tam v těsně sousedící podnikové prodejně nakupujeme zásoby Hořických trubiček a míříme k Hradci Králové. Na benzínce doplňujeme benzín po okraj a vzájemně se loučíme, další zastávku už plánujeme každý ve své garáži. Chvíli jedem tak nějak společně, ale čím blíž to bylo domů, tím víc každý zrychloval. Ještě za tunelem od Moravské Třebové jsem jel za Špundasem, ale o chvíli později jsem se nějak zapomněl kontrolovat a vystřelil k domovu. Dorazil jsem krátce o půl desáté večer. Počasí bylo parádní a vydrželo celou cestu až do garáže. Jen doma už bylo trošku zataženo a přehnala se i mírná bouřka 😀
Ale to už je na jiné vyprávění.